Vítám vás všechny na Flamboiném NON RPG blogu. Čekají zde na vás nejrůznější soutěže, doplňovačky, bleskovky a mnoho dalšího. Můžete zde získat body pro vaši kolej, nebo taky nějaké ty galeony. Upozorňuji, že všech disciplín pouze obyvatelé Bradavického WE hradu (předškoláci, studenti i profesoři)!

AKTUÁLNĚ:

1. SC - vyhodnocení

18. srpna 2009 v 23:00 | Flamby |  Vyhodnocení SCs

A máme tady vyhodnocení první povídkové soutěže.



povídka Henryho Wolfa


Dopis z Bradavic

Byl chladný jarní den, slunce už pomalu klesalo k západu. Seděl jsem na zahradě a pozoroval krajinu, hlavou se mi hodila jen jedna jediná myšlenka. Zítra je mi jedenáct.
Brzy mi přijde dopis z Bradavic. Nedočkáním jsem skoro nejedl a nespal. Všichni mi říkali, jak je to tam báječné a že se mám skutečně na co těšit, což mou nedočkavost pomalu stupňovalo k šílenství. Představoval jsem si, jak si jdu koupit svou první hůlku a jak ve škole zkouším poprvé kouzlit. Občas se mi o tom i zdálo.
Jak jsem tak seděl a mlčky přemýšlel, slunce zmizelo z oblohy a o slovo se přihlásil soumrak. Začalo se ochlazovat.
"Henry, pojď už dovnitř." ozval se z domu hlas mé mamky.
Ještě chvíli jsem seděl a přemýšlel, ale pak jsem se přece jen zvedl a vrátil se domů. Všichni už seděli u večeře, a tak jsem se k nim přidal.
"Jak se těšíš do školy?" zeptal se mě táta s úsměvem.
"Tede, mlč." zasmála se mamka. "Víš moc dobře, že je Henry nedočkavostí celý bez sebe."
Usmál jsem se. "Moc se těším." pokýval jsem souhlasně hlavou.
Když jsme dojedli, odešel jsem do svého pokoje a převlékl se do pyžama, načež jsem si lehl do postele a během chvilky mě přemohl spánek.

Ráno mě vzbudilo zaklepání na okno. Zvedl jsem hlavu a zamžoural po pokoji. Na okenním parapetu seděla šedá sova a v zobáku svírala zapečetěný dopis.
Radostně jsem vypískl a rozběhl se otevřít okno. Pustil jsem sovu dovnitř, aby si odpočinula, a zatím jsem se dal do zkoumání dopisu. Byla na něm pečeť Bradavické školy čar a kouzel.
Roztrhl jsem obálku a s potěšením jsem si přečetl dopis vítající mě ve škole. Poté jsem si všiml dalšího pergamenu, na kterém byly napsané školní pomůcky.
S širokým úsměvem jsem sešel do kuchyně a podal seznam pomůcek rodičům.
"Zítra zajedeme do Příčné ulice." rozhodl s úsměvem táta a pyšně mě poplácal po zádech.
"Tati," upřel jsem na něj psí oči. "a koupíte mi i koště?"
"Jaké si vybereš, Henry." odpověděl a zazubil se.
Byl jsem štěstím bez sebe, vůbec jsem se z toho všeho nemohl vzpamatovat. Takže já už brzy navštívím Příčnou a koupím si svou první hůlku. A pak to rychle uteče a hurá do Bradavic.

Druhý den ráno jsem se oblékl a přes záda přehodil černý plášť. Mamka mi přistrčila pod nos misku s letaxem, a tak jsem si nabral hrst a vlezl do velkého krbu, který se nacházel v obývacím pokoji. Hodil jsem letax na zem a zřetelně křikl: "Příčná ulice!" A pak jsem zmizel v nazelenalých plamenech.

Moje hodnocení: 16 pointů = 5 galeonů
Můj komentář: Povídka se pěkně čte a je téměř bez chyb, ovšem maličko si opominul jeden fakt, a to, že jsi měl být, než ti příjde dopis malý mudla... - 2 pointy. Dále pak chci poznamenat, že povídka je taknějak bez šťávy. Je to popis tvých pocitů a podobně, ale nic, co by čtenáře upoutalo se tam nevyskytuje... - 2 pointy. jinak po gramatické stránce tě můžu jen chválit. Text je téměř bez chyby, přímá řeč je taky v pořádku... :)



povídka Gabrielle Tenfry Dryer


Další den

Je ráno a s ním začíná další den v mém stále stejném
životě. Rozhlédnu se po mém pokoji s počmáranýma stěnama a protáhnu
své hubené údy. Vstanu a dojdu k mé staré skříni, která už dává svá
léta najevo. Obléknu si mé každodení oblečení, džíny, triko a
mikinu, a vyjdu z pokoje. Schoulená do mé hnědé mikiny projdu do
jídelny a jenom doufám, že si mě nevšimne Melaneina parta. Jsou to
nejstarší děti v domově a šikanují ostatní. Vedoucí dělají, jako by
o ničem nevěděli. To bude asi tím, že k dospělým se Melane chová
slušně a pomáhá jim, ale bohužel nám ne.
Vezmu si tácek a jdu k okýnku, tam mi kuchařka dá na
talíř placku "Chceš kakao?" zeptá se paní Steffordowá s úsměvem.
Tahle žena je asi nejmilejší člověk v celém domově. "Ano prosím," kývnu s
úsměvem a převezmu od ní půl litru kakaa a potají podaný vdoleček.
"Spapej ho na pokoji zlatíčko." Usměje se na mě a já jen mlčky
kývnu. Odnesu si tácek k volnému stolu a pustím se do placky,
kterou zapíjím kakaem.
Najednou cítím, že si okolo mě někdo sedá. "Ahoj
Gabulínko" ozve se vedle mě hlas Melane. "Co chceš?" Stáhnu
instinktivně hlavu mezi ramena a zachumlám se do mé mikiny. "Tvůj
vdoleček! Nebo to si myslíš, že jsme neviděli, jak ti ho ta stará
kuchařka Steffordowá dává? Slepí nejsme nikdo! Takže ho naval!" Zalesknou se mi oči, ale vdoleček jí dám. "No vidíš, jak jsi šikovná." Zašklebí se Vinrey, Melanein přítel. "Nechte mě už být, máte vdoleček tak odejděte!" řeknu. "Dobře, tak my jdeme, nebo se ještě počůráš." A se smíchem se zvednou a odejdou.
Takhle je to každý den. Bohužel proti tomu nemůžu nic udělat. Jediná moje možnost je, že by si mě někdo vzal k sobě, ale to se asi nestane. Dopiju kakao, zvednu se a zamířím směrem ke svému pokoji. Ale najednou mě vyruší rozhlášení. "Všechny děcka do síně, bude se vybírat!" Radostně se rozběhnu k síni. Stoupnu si do tvořící se řady a prohlédnu si ženu, která právě vešla. Je moc hezká. Černoška s pěkným tetováním pod levým okem a vlasy rozpuštěnými. Má nádhernou postavu, na sobě má šaty s květinovým vzorem. Na prsteníčku se jí nádherně vyjímá zářivý prsten.
"Děti, tohle je slečna Elisabeth Dryer. Dnes si odvede jednoho z vás domů. Někdo z vás bude dnes mít šťastný den." Promluví hlavní vedoucí. Silně doufám, že si ta paní vybere mě. Chci totiž zažít opravdový domov, ale to asi každé dítě odsud. Zatím, co přemýšlím, tak se ta slečna zastaví přede mnou, mírně mi pozvedne hlavu, jelikož jsem se dívala do země. "Ahoj zlatíčko, jak se jmenuješ?" zeptá se mě s úsměvem. "Dobrý den, já jsem Gabrielle." Představím se. "Pěkné jméno, Gabrielle, já jsem Elisabeth. Tvá budoucí maminka." Usměje se na mě a mě chytne pocit, že se mi rozskočí srdce. Bez přemýšlení Elisabeth obejmu. Pohladí mě po vlasech, vezme mě za ruku a odejde se mnou za hlavní vedoucí.
"Tuhle dívenku." Oznámí Elisabeth bezkompromisně skupince šéfů a odvede mě do mého pokoje. "Takže sbal si věci a přijď ke vchodu." Usměje se na mě, já jen kývnu a nvytáhnu spod postele zaprášený batoh. Sbalím pár kousků oblečení, které mám a poslušně dle rozkazů se vydám ke vchodu. Když procházím síní, tak se na mě každý dívá, ale já je neřeším. Teď mi začíná nový život, nová etapa mého života, který zatím nestál za nic.
"Takže, tady bude tvůj domov." Usměje se na mě Elisabeth, která už mi vysvětlila, že bydlí v bytě v Londýně. "Dobře, kde mám pokoj?" pípnu. "Jo, samozřejmě, pojď za mnou, ukážu ti ho." Nedořekne a už mě vede k pěkným dveřím. Vejdeme do jedné ložnice. Je to nádherná prostorná místnost s merunkově obarvenýma stěnama. Velikou postelí, psacím stolem a několika skříněmi. Po stěnách jsou obrázky kočiček a podobně. "Uveleb se tu" Usměje s na mě. "Gabi, jen mám dotaz. Tobě je 10 a kdy budeš mít narozeniny?" Zeptá se mě a mně blikne něco na co jsem úplně zapomněla. "Zítra, ale já nechci žádnou oslavu." Řeknu, protože už vidím, jak se mamka tváří. "No dobře, když myslíš," pokrčí rameny "ale dárek ti koupím." Zase tím tónem na který nelze nic namítat. "Teď si ulož věci, já jdu něco uvařit." Usměje se na mě a zmizne z pokoje. Poslušně si vybalím těch mých pár věcí a vydám se hledat kuchyň.
Když vejdu do kuchyně, tak má Elisabeth v uce nějaký pěkně tvarovaný klacík na kterém jsou pramínky čehosi, co vypadá jako zlato. "Elisabeth?" Houknu, ona sebou trhne a ruka s klacíkem jí trhne dolů. "Zlatíčko, pojď sem!" poručí a já k ní dojdu. "Ano?" "Vezmi tohle do ruky a mávni s ním proti té váze na stolu." Pochybovačně se na ni podívám, ale klacík převezmu a mávnu s ním proti té váze, jak poroučela. Váza se vznese do vzduchu, udiveně na to koukám a ruka mi klesne. Váza klesne s ní. "Já to tušila." Usměje se Elisabeth. "Co se děje? Co to bylo?" Koktám udiveně a klacík jí podám. "Jen kouzelnický trik." Usměje se a vezme si klacík zpátky.
Dnes mám narozeniny. Celkem by mě zajímalo, co mi mamka dá za dárek. Už jsme se včera stihly víc poznat. "Gabi, pojď sem prosím!" zavolá na mě. Vylezu z pokoje a vydám se do obýváku, odkud šel její hlas. "Vše nejlepší!" zazubí se, když vejdu, před sebou má krásný dort s mým portrétem. "Jéé, díky." Usměju se a dojdu k ní. "Sfoukni svíčky." Vybídne mě. Kleknu k dortu a pomalu sfouknu všechny svíčky. "Tady máš dárek." Usměje se na mě a podá mi tenkou obálku, která vypadá že v ní je jen dopis. Udiveně na ni kouknu a rozbalím ho. Když ho čtu, tak mi udiveně spadne čelist. "Budeš chodit do školy v Bradavicích!" křikne rozzářeně Elisabeth.


Moje hodnocení:19 pointů = 5 galeonů
Můj komentář: V podstatě nemám co dodat. Ten jeden stržený bod máš za těch pár malých gramatických chybiček, ale jinak opravdu moc dobré... :)

povídka Alice Rosalindy Swann

Narozeninové přání

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře,někdo vstoupil do pokoje.Chvilku po zaklepání jsem uslyšela matčin hlas."Zlatíčko,prober se",zašeptala a pohladila mě po vlasech.Pomalu jsem otevřela oči,i když se mi vůbec nechtělo.U mě na posteli seděla maminka,na klíně měla tác,na něm talíř s lívanečky a hrnek s kakaem."Já mám snídani do postele?Proč?",zeptala jsem se napůl ospale,napůl překvapeně."Dneska je přece výjimečný den",odpověděla maminka s úsměvem a mě došlo,že mám jedenácté narozeniny,v duchu jsem jásala.Posadila jsem se,tác jsem si dala na klín."Sněz tu snídani,pak se umyj a obleč si tyhle šaty",když to říkala,ukázala mi krásné šaty,byly to přesně ty,které jsem si přála."Děkuji maminko".Objala jsem maminku a pustila se do snídaně.
Když jsem dojedla,tác jsem položila na stůl a vydala se do koupelny.Tam jsem vykonala ranní hygienu a učesala se.Vrátila se do pokoje,oblékla jsem si šaty a doupravila se.Vzala jsem tác do rukou,sešla ze schodů a zamířila do kuchyně.Tác si ode mě vzala maminka,tatínek který zrovna dosnídal se na mě usmál a řekl:"Moc ti to sluší holčičko".Já se na něj taky usmála a hezky poděkovala.Potom se ke mně obrátila maminka a povídá:"Běž na zahradu,prosím".Hned jsem jí poslechla a vydala se na zahradu.Tam na mě čekali všichni moji kamarádi a někteří příbuzní."Všechno nejlepší!",vykřikli a já byla hrozně šťastná.Všude byly balónky,stoly se spousty jídla a židle,prostě to bylo jako na každé jiné oslavě narozenin.Teta Lili mě odvedla ke stolu,u kterého se shromáždili i všichni ostatní.Po chvíli z domu vyšla maminka,která nesla dort s jedenácti svíčkami a za ní šel táta."Hodně štěstí,zdraví!Hodně štěstí milá Alice,hodně štěstí,zdraví!"Zpívali všichni.Maminka přede mě postavila dort a řekla:"Něco si přej."Chvíli jsem přemýšlela co si přát a pak mě něco napadlo,bylo to sice hloupé přání,ale to mi nevadilo.Sfoukla jsem svíčky a přitom si přála,abych mohla mít nějakou kouzelnou moc,aby ze mě byla třeba čarodějka.Jakmile se snědl dort,šlo se slavit.Slavili jsme asi do pěti do večera.Dostala jsem různé dárky a všechny se mi líbili.
Bylo už po konci oslavy,já si uklízela všechny dárky,když maminka přišla do pokoje."Alice,ráno ti přišel tenhle dopis a já ti ho zapomněla dát",řekla,podala mi dopis a odešla.Dopis jsem si zvědavě prohlížela,hlavně pečeť,nikdy jsem takovou neviděla.Podívala jsem se na adresu,udivilo mě to úhledné písmo.Rozdělala jsem obálku a vytáhla dopis.Začala jsem číst.Nemohla jsem uvěřit tomu co tam bylo napsané,ale když jsem to četla asi po pátý,uvěřila jsem."Mamy!Mamy!"Začala jsem křičet a s dopisem v ruce doběhla za rodiči do obývacího pokoje."Copak je zlatíčko?",zeptala se trochu polekaně maminka.Já jí vrazila dopis do ruky a poručila jí:"Čti".Ona mě poslechla a dopis přečetla,taky víckrát než tomu uvěřila a pak ho mlčky podala taťkovi.Když ho táta přečetl,rychle jsem se zeptala:"Budu moct jet do Bradavic?" Tatínek se podíval na mamku a ta odpověděla:"Pokud tam chceš jet,tak ano."Já jen kývla na souhlas.Potom jsem si přečetla co musíme mít s sebou a dala to rodičům."Alice,dořešíme to zítra.Teď jdi spát",řekla maminka a usmála se.Já poslechla,šla jsem do pokoje a ulehla do postele.Usínala jsem s myšlenkou,že mé narozeninové přání se splnilo.
Moje hodnocení: 17 pointů = 5 galeonů
Můj komentář: Povídka se mi moc, opravdu moc líbí, má to šťávu a celkový děj je poutavý. Ovšem, jak víš, poslala jsi povídku později... - 2 pointy. Trošku mi tam vadilo, že jsi nedělala mezery za větami a čárkami a občasné malé chybky... - 1 point. Ale jak říkám, povídka se mi moc líbí...:)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabrielle Tenfry Dryer Gabrielle Tenfry Dryer | 19. srpna 2009 v 17:03 | Reagovat

No já nejsem expert na češtinu, takže bez chyny to po mně nechtějte :D Ale jinak dík za to, že jsi nebrala v úvahu že jsem to poslala asi o 10 minut později :D

2 Alice Rosalinda Swann Alice Rosalinda Swann | 19. srpna 2009 v 21:06 | Reagovat

Jsem ráda,že se moje povídka líbí :-) a ještě jednou se omlouvám,že jsem jí poslala pozdě  :-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama